KostelecnadVltavou

 Osada ležela na pravém i levém břehu řeky Vltavy

"Dnes je s tímto jménem spjat nádherný most, který zde překlenul hladinu přehradního jezera na trase silnice Plzeň - Tábor - Jihlava. Když byl po devítiletém budování v roce 1967 dokončen, měl mezi stavbami tohoto druhu světové prvenství. Jeho ocelový oblouk o rozpětí 330 metrů předčil rozměry do té doby největší a nejslavnější Duhový most (Rainbowbridge) pod Niagarskými vodopády. Dílo architektů J. Bursy a J Zemana má vozovku 110 m nad původním tokem Vltavy a 50 metrů nad hladinou Orlického přehradního jezera, celá délka mostu měří 540 m a samotný ocelový oblouk váží 4 000 tun.

Jako silniční přechod přes Vltavu je Žďákov znám od nepaměti. Vedle přívozu tu dokonce několikrát stál i dřevěný most, i když vždy jen na krátko. Tak za třicetileté války, v lednu 1640, zde postavila posádka hradu Orlíka lodní most, který pak překročilo císařské vojsko na svém pochodu proti švédským hordám generála Banéra. O století později, za tak zvané druhé slezské války, v říjnu 1744, zde byly zbudovány dokonce dva dřevěné mosty. Jede na tradičním místě přívozu a druhý níže pod hradem Orlíkem, patrně u Velkého Víru. Po nich postupovala z levého vltavského břehu na pravý císařská armáda, aby z jižních Čech vyhnala Prusy. Pod zámkem Orlíkem vystavěli dřevěný most přes Vltavu také ženisté Sovětské armády v květnu 1945.

Silnice přetínající řeku pod Žďákovem byla v minulosti opravdu významná, zdejší přívoz se v topografických popisech označuje jako "silný", což značí i pro nejtěžší povozy. Byl jedním z nejfrekventovanějších přívozů na střední Vltavě. Proto se také Žďákov stal sídlem císařské solnice na naší řece. Sůl dopravovaná sem po lodích se povozy rozvážela do širokého okolí. U této solnice je však otazník, týkající se jejího umístění. Stará literatura opakuje tvrzení, že stála více než kilometr pod Žďákovem, na pravém břehu, v místě zvaném Želebůz. byla to prý jen dřevěná stavba, kterou jako zchátralou rozbořili v roce 1919.

Proč však žďákovskou solnici postavili až kilometr od přívozu a dokonce v poloze, kde zužující se řeka zrychlovala svůj proud,a tedy ne příliš vhodném jako přístaviště lodí? Proč se sůl měla vykládat právě tady a povozy se pak mely trmácet po špatné cestě zpátky na Žďákov? Proč solnice nebyla postavena na nejpříhodnějším místě, čili přímo u žďákovského přívozu? Jako odpověď řekněme přímo: ono letité tradování solnice na Želebůzi je mylné.Snad ona dřevěná budova měla se žďákovskou solnicí nějakou vazbu, ale vlastním skladem nebyla. Na otázku, kde skutečně žďákovská solnice stála, nám odpoví opět znamenitý pramen ke studiu staré Vltavy, mapa Josefa Eberta z roku 1776. Podle ní se solnice nacházela na levém břehu Vltavy ve Žďákově, hned na začátku skupiny domů. Nemáme důvod tomuto spolehlivému dokumentu nevěřit.

Vyprávění o Žďákově jsme začali současností - zdejším mostem - pojďme teď nahlédnout do nejstarší známé historie obce. Zde je to letopočet 1277, uvádějící osadu Sadkow jako majetek Břevnovského kláštera. O pár století později, v roce 1581, čteme již v česky psané listině jméno Zdakow a od poloviny 17. století už běžně Žďákov. Víska patřící pod orlické panství měla v roce 1840 sedmnáct domů, dva mlýny - na každé straně zdejšího jezu jeden - a 112 obyvatel. Na sklonku 19. století byla úředně rozdělena na dvě části: na levém břehu to byl Žďákov u Starého Sedla a na pravém Žďákov u Chrástu. S příchodem dvacátého století oba celky opět sjednotili na Žďákov pod Orlíkem.

V roce 1844 se ve Žďákově připomínají dva stavitelé lodí, Max a Suchánek, později byla loděnice v majetku schwarzenberského velkostatku. Jeho správa zřídila v roce 1869 na levém břehu Žďákova parní pilu. Z ní dopravovaly lodě řezivo do schwarzenberských skladů dřeva v Praze, Kralupech nad Vltavou a ještě na několika dalších místech při Labi. Žďákovská loděnice přestala pracovat v roce 1906, pila se udržela až do doby před výstavbou přehrady.

Na Žďákově nesmíme ovšem opomenout plaveckou hospodu rodiny Pavlíčků. Původě to byla skromná přízemní chaloupka, kterou za první republiky majitel rozbořil a místo ní dal postavit honosnou dvoupatrovou výletní restauraci. V té prý už se plavci tak dobře necítili, nicméně k Janu Pavlíčkovi stále rádi chodili na noc. Jejich šenkýř měl totiž pověst veselého člověka a výborného vypravěče, jenž byl s plavci jedna ruka. Proto se ostatně dostal i do jejich známé písničky přemnoha slok: Když jsme přijeli k tomu Žďákovu, Pavlíček běží s tuplákem dolů..."

(citace z knihy Jana Čáky Zmizelá Vltava).